Smrt domácího mazlíčka je nesmírně bolestivá událost a návrat do každodenního života, ve kterém již nemáme našeho zvířecího kamaráda, není snadný. Není neobvyklé, že pes nebo kočka jsou považováni za nejvěrnějšího přítele. Doprovázejí nás každodenním životem, pozorují nás a jsme jejich celý svět. Nadšení našeho zvířecí kamaráda nám umožňuje se odpoutat od našich každodenních starostí, často nás také rozesmějí. Naši mazlíčci nás učí trpělivosti a všímavosti, ale také nám umožňují si s nimi vybudovat jedinečný vztah plný porozumění. Ztráta je zkušenost natolik traumatizující, že psychologie považuje stav úzkosti či nespavosti jím způsobený za stav vyžadující odbornou pomoc.
Vazba mezi člověkem a zvířetem
V roce 2012 v novinách Washington Post vyšel článek, který porovnával bolest ze smrti domácího mazlíčka k ztrátě člena rodiny. Toto není nic revolučního, vědci již dlouho vědí, že pouto mezi lidmi a jejich mazlíčky je porovnatelné k poutům mezi rodinnými příslušníky. Ve studii z roku 1988 byli majitelé psů požádáni, aby do kruhu zahrnuli symbolické postavy rodinných příslušníků a domácích mazlíčků, tak aby vzdálenost mezi předměty a majitelem odrážela jejich důležitost. Ukázalo se, že respondenti umístili psa blíže k sobě, než je průměrná vzdálenost k rodinným příslušníkům, přičemž vzdálenost od psa se často shodovala se vzdáleností, kterou respondent sdílel s nejbližšími členy rodiny. V 38 % případů byl pes svému psovodovi nejblíže.
Studie, které porovnávaly smutek způsobený úmrtím domácích mazlíčků a rodinných příslušníků, měly mnoho různých závěrů. V roce 2002 v „Society & Animals“ bylo ukázáno, že smrt zvířecího společníka může být „stejně zničující jako ztráta významné lidské bytosti“. Sandra Barker, spoluautorka studie z roku 1988, doporučuje majitelům domácích mazlíčků, aby tuto ztrátu nepodceňovali a nestyděli se za ní. Lidé, kterým pomohla, se potýkali s nedostatkem pochopení, že ztráta zvířete jim způsobila více utrpení než rozloučení s milovanou osobou. „Když si uvědomí, že jim mazlíček poskytoval stálou společnost a byl na nich zcela závislý, začnou si uvědomovat, že to je důvod intenzity jejich truchlení“ – vysvětlil výzkumník.
Každodenní život po ztrátě
Péče o zvíře je plná rutinních rituálů: krmení, hraní a procházky jsou nedílnou součástí dne každého majitele. Ztráta milovaného mazlíčka přispívá k narušení této rutiny, na které jsou zvyklí. Barker dodává, že pocit ztráty umocňuje, jak bezpodmínečná a bezpodmínečná láska ke zvířatům je: „jsou šťastná, protože jsi jen s nimi.“ Skutečnost, že jsou závislí na majiteli, může vyvolávat otázky, které vedou k pocitu viny.
Udělal jsem všechno, co jsem mohl? Neměl bych vědět…? Co když jen… co? Vzala ho k veterináři dříve? Trval na hospitalizaci vašeho mazlíčka více? Co kdybych s ním pak zůstala doma? Možná bych ho tímhle nezachránila, ale trávila bych s ním víc času. Mohla jsem s ním zůstat, aby cítil mou přítomnost.
Americká spisovatelka Joan Didion popisuje smutek jako pasivní akt a truchlení jako aktivní akt v časopise smutku „The Year of Magical Thinking“. Autorka, která citovala teorie truchlení, od Freuda po Melanie Klein, jako by věřila, že porozumění těmto konceptům jí bolest usnadní, ve svém díle uznává, že nikdo před ztrátou není imunní. Joe Yonan, který hledal odpověď na otázku, jak je možné aktivně, dospěl k závěru, že potřebuje plakat. Vzpomíná, že přestože se mu v těžké chvíli dostávalo velké podpory od příbuzných a spolupracovníků, slyšel také slova jako: „Překonejte to. Byl to jen pes. Nebude další stejně dobrý? “ Tyto otázky můžou vést k tomu, co psychologové nazývají „sociální zbavení práva na truchlení“.
Právo truchlit
Truchlení je složitý proces, který se vyznačuje rozmanitostí prožitků, jejich intenzitou, dynamikou a výskytu. Jak je možné, že vlastnictví zvířat je běžné, ale jejich sociální a psychologická role v každodenním životě není uznávána? Oplakávání smrti zvířete může být pro okolí nepochopitelné, a proto je také kulturně považované za nepřijatelné. Od majitelů domácích mazlíčků se očekává, že smutek rychle překonají. Psychologická analýza tohoto jevu nám však umožňuje plné pochopení významu, který mazlíčci mají pro jejich majitele. Uznání této role mazlíčka je výchozím bodem pro sociální validace a smutku po jeho ztrátě.
Ztráta zvířete je osobní, ale i sociální zkušeností, protože vztah mezi zvířetem a člověkem je ve společnosti vnímán jako méně důležitý než vztah mezi lidmi, proto lidé, kteří mají potíže s procesem truchlení a potřebují další podporu, často nemají přístup k příslušné pomoci. Pravdou zůstává, že vztah se zvířetem není jednoduchá náhrada za mezilidské vztahy, ale to by jej nemělo znehodnocovat.
Zvíře je členem rodiny
Není divu, že lidé se k mazlíčkům chovají jako k rodinnému příslušníkovi, přestože se tomu někteří pořád diví. Tento vztah bylo vědecky podpořen – v květnu 2019 Gerhardt a Chino, dva američtí vědci, napsali v časopise „Science“ článek o spolupráci mezi lidmi a zvířaty a našli podobné znaky v těchto vztazích jako v nepotismu. Ukazuje se také, že stále více lidí vnímá své mazlíčky jako svou rodinu. Tyto vjemy jsou však striktně zaměřené na zajištění emocionálních potřeb lidí a zatím se neberou v úvahu emocionální potřeby zvířete – uvedl veterinář Remigiusz Cichoń v rozhovoru pro portál natemat.pl.
Zvláště důležité by mělo být vzdělávání rodičů, učitelů a vychovatelů, aby ztrátu zvířete nebagatelizovali, ale pochopili jeho význam v životě dítěte, doprovázeli je při vyjadřování emocí po ztrátě a poskytovali zdroj vhodné podpory v této situaci. Je důležité, aby měl pozůstalý kontakt s lidmi, kteří jeho smutek budou sdílet a nepolehčovat. Od těchto lidí, je možné potom dostat potřebnou pomoc při obnově svého světa, který byl narušen ztrátou milovaného čtyřnohého přítele.
Relevantní pocity
Neměli byste se stydět mluvit o svých pocitech, protože upřímný dialog s osobou s podobnými zkušenostmi vám může pomoci po ztrátě mazlíčka. Vyjádřit tuto ztrátu je ale neuvěřitelně těžké, a najít někoho kdo Vás opravdu vyslechne je mnohem těžší. V situacích, kdy se majitel zvířete nedokáže vyrovnat s tíhou ztráty, by měl vyhledat psychologickou pomoc.
Zvíře může díky své bezpodmínečné lásce změnit život a obohatit jej o štěstí a vděčnost. Smrt domácího mazlíčka může bolet stejně jako ztráta blízkého příbuzného nebo přítele. Často se stává, že lidé žijí v konfliktu s rodinnými příslušníky, ať v politice či financích a postupně si tak budují mezi sebou citový odstup. Lidé a domácí mazlíčci takové konflikty nemají a čtyřnožci jsou plně závislí na svých lidských společnících. Někdy se psovod zlobí, když pes žvýká tkaničky nebo nechává na koberci „překvapení“, ale vztek a frustrace rychle zmizí, když se mu mazlíček podívá do očí a chce si hrát.
Vypořádání se se ztrátou je také možné uctěním památky svého společníka, například pověšením jeho fotografie na zeď, zasazením stromu na jeho památku, umístěním urničky na pro něj speciální místo. Zachovávání vzpomínek na milovanou osobu může být tím nejzdravějším způsobem, jak se se ztrátou smířit.
Bibliografie k březnu 2020:
- https://www.washingtonpost.com/national/health-science/the-death-of-pet-can-hurt-as-much-as-the-loss-of-a-relative/2012/02/21/ gIQALXTXcS_story.html
- https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-truisms-wellness/201608/why-losing-pet-hurts-so-much
- https://natemat.pl/300747,jak-poradzic-sobie-ze-strata-psa-zaloba-po-zwierzaku-to-naturalna-sytuacja
- https://zwierzaki.trojmiasto.pl/Smierc-psa-kota-zwierzecia-n139320.html
- https://wyborcza.pl/1,75248,19903670,joan-didion-i-jej-poruszajacy-dziennik-zaloby-poznajcie-pomnikowa.html
- Planchon, L., Stokes, S., Templer, D., & Keller, J. (2002). Death of a Companion Cat or Dog and Human Bereavement: Psychosocial Variables. Society & Animals, 10 (1)
- Urszula Bielecka, Myths on healthy and pathological mourning, review paper, PSYCHIATR. PSYCHO. WEDGE. 2012, 12 (1), pp. 62-66